Pro Českou republiku bylo po celé období po druhé světové válce až do začátku devadesátých let charakteristické, že plánované rodičovství bylo redukováno na umělá přerušení těhotenství (UPT), tedy na antikoncepci ex-post. V době nejvyšší potratovosti, v druhé polovině osmdesátých let, skončila téměř polovina těhotenství indukovaným (uměle vyvolaným) potratem.
V celé této téměř padesátileté éře také existoval inverzní vztah mezi plodností a potratovostí, pokud se zvýšil počet interrupcí, klesla úroveň plodnosti a naopak (důvody k růstu a poklesu UPT byly především změny v potratové legislativě). Od začátku devadesátých let začaly prudce klesat hodnoty obou ukazatelů, plodnosti i potratovosti. Jako hlavní důvod, který zapříčinil tuto proměnu reprodukčního chování, je uváděno rozšíření moderní antikoncepce, a to jak fyzicky, tak i povědomí o ní. Proto se nabízí otázka, jestli mladší generace změnily také pohled na umělé přerušení těhotenství. V řadě výzkumů byla položena obecná otázka, za jakých okolností by měl být indukovaný potrat legální, za jakých okolností je přijatelný apod. (viz napr. Leontiyeva). Toto ale vypovídá spíše o určité tolerantnosti společnosti, nikoli o ochotě jedince takový úkon podstoupit. My jsme se proto rozhodli položit konkrétnější otázku, tedy jak by respondent osobně řešil případné neplánované těhotenství. Cílem bylo zjistit, kolik lidí by takovou situaci ukončilo interrupcí a jaké konkrétní skupiny lidí by toto řešení upřednostnily. Pro českou společnost totiž nebyla příznačná jen vysoká potratovost, specifické bylo i to, že předčasné ukončení těhotenství preferovaly ženy starší, žijící v manželství, které měly zpravidla dvě děti. Protože i v tomto ohledu došlo k určitým proměnám, věnujeme se v prvním části reálným datům a změně některých ukazatelů v devadesátých letech a v druhé části analyzujeme již přímo výsledky šetření.
- Celá tisková zpráva ke stažení zde: 100035s_salamoun_saman-potratovost.pdf
