Všem respondentům s volebním právem jsme tradičně položili otevřenou otázku (tj. bez použití seznamu politických stran) mapující, kterou stranu by dotázaní volili za předpokladu, že by se příští týden konaly volby do Poslanecké sněmovny. Strukturu získaných odpovědí přináší přehled v tabulce.

Na otázku „Představte si, že by příští týden byly volby do Poslanecké sněmovny.

Centrum pro výzkum veřejného mínění zjišťovalo průběh rozhodování voličů v celém „supervolebním“ roce 2002, dovolme si nyní retrospektivně porovnat volební rozhodování před červnovými volbami do Poslanecké sněmovny a podzimními volbami do Senátu a obecních zastupitelstev. Kdy v průběhu předvolební kampaně se voliči o svém hlasování rozhodli? Rozhodují na poslední chvíli, nebo je naopak pro ně vše dlouho před volbami jasné? Volební rozhodnutí bývá při volbách do Senátu a do obecních zastupitelstev přijímáno podstatně později, než tomu je při volbách do Poslanecké sněmovny.

39 % občanů z těch, u kterých možnost nezaměstnanosti v průběhu příštích dvou let vůbec přichází v úvahu, se této eventuality obává. 47 % respondentů, jichž se otázka možné nezaměstnanosti týká, naopak uvedlo, že ze ztráty zaměstnání strach nemá. V případě ztráty zaměstnání by lidé většinou (53 %) hledali novou práci s tím, že by se snažili získat přímo nějaké konkrétní zaměstnání, které by bylo v souladu s jejich předem definovanou představou o novém pracovním místě.

27 % dotázaných soudí, že většina nezaměstnaných nepracuje, protože pracovat nechce, 49 % lidí zastává názor, že v řadách nezaměstnaných převládají ti, kteří nemohou sehnat odpovídající práci, respektive práci, která by jim vyhovovala, a 18 % vidí hlavní příčinu nezaměstnanosti v tom, že lidé bez práce nemohou sehnat žádné zaměstnání. Občané ČR jsou převážně přesvědčeni o tom, že najít jak libovolné zaměstnání v regionu, ve kterém žijí, tak práci ve svém oboru bez ohledu na region je obtížné.

Asi dvě třetiny (66 %) občanů starších 15 let považují nezaměstnanost v ČR za příliš vysokou, přibližně jedna čtvrtina (27 %) ji označila za přiměřenou. 56 % dotázanýxh se domnívá, že v následujících dvou letech dojde přinejmenším k částečnému zvýšení nezaměstnanosti, 29 % respondentů vyjádřilo názor, že výše nezaměstnanosti během dvou let nedozná výrazných změn a jen 2 % očekávají v tomto období její pokles.

V prosincovém výzkumu se CVVM SoÚ AV ČR mimo jiné zaměřilo – v souvislosti s blížícím se koncem ústavního mandátu Václava Havla - na zhodnocení působení prezidenta podle šesti vybraných kritérií. Podíl kladných vyjádření u prezidenta silně převažuje zejména v těch atributech, kde dotázaní hodnotili plnění ústavních funkcí, starost o vážnost svěřeného úřadu a především reprezentaci v zahraničí.

Záměr ministerstva zdravotnictví zavést jednotné ceny téhož léku v různých lékárnách se setkal s podporou 76 % a s nesouhlasem 13 % občanů. 11 % nemělo názor. Jednotné ceny léků podporují častěji starší 60 let, středoškolsky vzdělaní občané a populace se špatnou životní úrovní. Z hlediska politických preferencí patří k jejich zastáncům zejména stoupenci KSČM a ČSSD.

Se současnou politickou situací v ČR bylo na přelomu listopadu a prosince podle vlastního vyjádření spokojeno 40% dotázaných („velmi spokojen“ 2,4%, „spíše spokojen“ 37,5%), nespokojeno bylo 56% („spíše nespokojen“ 44,6%, „velmi nespokojen“ 11,8%), nevědělo 4%. Spokojenost s politickou situací pozvolna narůstá od března 2002, nyní poprvé od roku 1996 dosahuje k 40%.

Zdravotní systém v zemi hodnotí nejlépe obyvatelé ČR s 39 % spokojených a s 20 % nespokojených; 39 % je spokojeno „tak napůl“. Podstatně kritičtější jsou vůči svému zdravotnímu systému v Polsku a zejména v Maďarsku. V Polsku je s ním spokojeno 26%, 23 % „tak napůl“ a téměř polovina obyvatel je nespokojena (47 %). Největší výhrady ale sděluje maďarská veřejnost, která povětšinou zdravotní systém hodnotí negativně (53 %) a jen z 15 % příznivě.

Nejvíce důvěry vkládají lidé ve své nejbližší okolí a v sebe samé. Z těch, kteří ovlivňují názory občanů, se největší důvěře těší učitelé a televizní a rozhlasoví redaktoři. Důvěra k výzkumníkům veřejného mínění, novinářům píšícím do novin a starostům je o poznání slabší a ještě nižší je u kněží. Velmi nízká je důvěra senátorům a politikům, jimž vyslovil důvěru už jen přibližně každý pátý.