Editorial

Nejprve ovšem tradiční úvodní pozvánka ke dvěma odborným statím obsaženým v tomto čísle. První pochází od autorské dvojice Martina Vávry a Tomáše Čížka a věnuje se tématu, které pro časopis Naše společnost bylo už od jeho počátků ústřední: výzkumům veřejného mínění. Publikovaný text se dívá do minulosti, do období mezi lety 1946 až 1989, a na pozadí společenského vývoje se zabývá tím, jak se tehdy výzkumy veřejného mínění ustavovaly jako pole odborné aktivity. V centru pozornosti autorů stojí tehdejší Ústav pro výzkum veřejného mínění, který v průběhu let pracoval v měnícím se institucionálním uspořádání a pod vícero názvy. Text dává nahlédnout do toho, jaké funkce v období kontroly politickým režimem výzkumy veřejné- ho mínění plnily ve vztahu k vědě, státnímu aparátu a veřejnosti.

Významným impulsem k rozvoji výzkumů veřejného mínění a jejich metodologie jsou snahy předpovídat za pomoci dotazníkových šetření výsledky velkých politických volebních klání. Tak tomu je od doby prvních „opinion polls“ realizovaných ve třicátých letech Georgem Gallupem až dodnes. Druhá odborná stať Matouše Pilnáčka se na toto širší téma zaměřuje z hlediska predikce volební účasti, jejíž zjišťování je standardní součástí předvolebních bloků otázek v dotaznících. Pilnáček si klade za cíl rozšířit předvolební empirická zkoumání volební účasti o teoretickou perspektivu tzv. teorie zdůvodněného jednání (Martin Fishbein, Icek Ajzen). Za tímto účelem detailně rozebírá mezinárodně používané proměnné a škály k měření volební účasti a hledá cestu, jak je jednotně teoreticky ukotvit. Výsledkem je návrh osmipoložkové škály měření pravděpodobnosti volební účasti, kterou autor nabízí k empirickému testování.

Jak bylo předesláno v úvodním odstavci, obraťme pozornost od aktuálního čísla k celkovému bilancování. Jistě nikoli náhodou se leitmotiv výzkumu veřejného mínění vnucuje jako příhod- ný oslí můstek k tomu, abychom se přesunuli ze současnosti do minulosti, do doby vzniku Naší společnosti.

Celkově se dráha časopisu Naše společnost rozprostírá mezi lety 2003 až 2020 a tvoří ji dohromady 18 ročníků. Je třeba podotknout, že se zprvu nejednalo o recenzovaný časopis, nýbrž o informační bulletin. V editorialu k prvnímu dvojčíslu Naší společnosti z roku 2003 čteme, že si bulletin klade „za cíl seznamovat širokou veřejnost se zjištěními výzkumů veřejného mínění“ a že „volně navazuje na periodikum České veřejné mínění v evropských souvislostech“. V obdo- bí mezi lety 2003 až 2006, kdy časopis měl charakter bulletinu, tvořily jeho obsah nejčastěji texty analyzující výsledky výzkumů realizovaných Centrem pro výzkum veřejného mínění při Sociologickém ústavu AV ČR, texty objasňující výzkumnou metodologii anebo texty seznamující čtenáře se zajímavými sociálněvědními pojmy k uchopení aktuálních společenských jevů.

Od prvního čísla roku 2007 získává Naše společnost charakter recenzovaného periodika. Tento posun byl umožněn štědřejším financováním se strany Sociologického ústavu AV ČR a předcházelo mu jmenování redakční rady časopisu v čele s šéfredaktorem Danielem Kunštátem. Změny probíhaly v dobovém klimatu, kdy systém hodnocení vědy a výzkumu podporoval rozvoj recenzovaných časopisů. Tehdejší vedoucí Centra pro výzkum veřejného mínění Jiří Vinopal, kterého jsme oslovili, k tomu podal shrnující komentář: „Měli jsme tehdy motivaci posunut se o další úroveň výše a produkci vycházející z průzkumů veřejného mínění zakomponovat do širších teoretických a metodologických souvislostí tématu veřejného mínění a také poskytnout příležitost pro mezioborové perspektivy. Myšlenka byla odvážná, totiž že časopis bude představovat ústřední platformu pro bádání v oblasti veřejného mínění v ČR. Že přiláká k publikaci odborníky z těch oblastí sociologie a příbuzných společenských věd, kteří se ve svém bádání veřejným mínění v nějaké rovině zabývají, výzkumníky, kteří mapují vývoj veřejného mínění dlouhodobě a komplexně v nejrůznějších průzkumech, metodologicky orientované badatele, kteří mají co říci k metodám používaným v oblasti zkoumání veřejného mínění. Samozřejmě, neustále bylo vše myšleno v kontextu České republiky, jako prostředek rozvoje disciplíny právě u nás.“

Tuto vizi o poslání časopisu Naše společnost se v nadcházejícím období vskutku dařilo poměrně úspěšně převést do praxe. Časopis si vybudoval pevné místo mezi ostatními sociálněvědními odbornými periodiky v ČR. I když těžištěm byla oblast výzkumů veřejného mínění a kvantitativní sociologie, listování obsahy jednotlivých čísel dokládá, že toto základní zaměření časopis neomezovalo v tom, aby poskytoval prostor k tematicky i metodologicky různorodé reflexi sociálního dění. Mezioborové rozkročení časopisu se projevovalo v tom, že se tu příspěvky sociologů potkávaly se studiemi z oblasti politologie, mediálních studií, historie.

Po odchodu Daniela Kunštáta převzal v roce 2016 šéfredaktorskou štafetu Martin Ďurďovič, zpočátku za podpory dřívější výkonné redaktorky Anežky Příběnské. V roce 2017 se do vydá- vání časopisu Naše společnost zapojuje Český sociálněvědní datový archiv při Sociologickém ústavu AV ČR, který v letech 2007 až 2015 publikoval vlastní časopis Data a výzkum. Tato spolupráce se personálně projevila nástupem Martina Vávry na post redaktora nově vzniklé rubriky Metodologie sociálních výzkumů. Ve snaze o určitou míru internacionalizace obsahu Naší společnosti vycházejí od roku 2016 odborné stati s rozšířeným abstraktem v angličtině a s anglický- mi překlady tabulek, grafů a schémat. V roce 2018 následují výrazné úpravy grafického formátu a celkového vzezření časopisu.

Nechme na okamžik hovořit čísla. Včetně posledního vydání, které právě máte před sebou, vyšlo v časopisu Naše společnost od roku 2007 dohromady 109 recenzovaných odborných statí, z nichž 87 mělo jednoho autora a zbývajících 22 mělo nejčastěji dva (17 statí), občas ale i tři (3 stati) nebo čtyři (2 stati) autory. Počítáme-li je úplně všechny, poskytla Naše společnost od roku 2007 prostor k publikaci odborné stati dohromady 135 autorkám a autorům. Celkové statistiky prozrazují, že největší počet odborných statí v Naší společnosti publikovali Jan Červenka (7 statí), Jiří Vinopal (6 statí), Daniel Kunštát (5 statí), Jiří Šafr (4 stati) a Lukáš Novotný (4 stati). Podívali jsme se také na statistiky citovanosti, jež ukazují, o které články a témata byl v časopise největší zájem. Nejčastěji byl v dalších vědeckých textech odkazován článek Jaroslavy Marhánkové a Martiny Štípkové „Typologie prarodičovství v české společnosti - faktory ovlivňující zapojení prarodičů do péče o vnoučata“, který vyšel v prvním čísle ročníku 2014. Databáze Google Scholar registruje 27 odkazů na tento text. Více než 15 citací pak získaly ještě texty „K otázce historického vědomí obyvatel České republiky“ od Jiřího Šubrta a Jiřího Vinopala (šlo o 18 citací, článek vyšel v prvním čísle ročníku 2010) a „Hodnota dítěte v individuálním životě a pro společnost“ od Gabriely Šamanové (tento nerecenzovaný text byl citován šestnáctkrát a byl publikován ve druhém čísle ročníku 2006). Tyto výsledky vypovídají jak o významu sociologie rodiny v českém sociálněvědním provozu, tak o tom, že zajímavý článek si dokáže najít své zainteresované čtenáře, byť nespadá do oblasti výzkumně zdaleka tak frekventované – to je příklad

výzkumu historického vědomí.

Bilancovat historii a výsledky redakční práce v pozitivním duchu je tím posledním, co dnes pro odkaz uzavírající se dráhy časopisu Naše společnost můžeme udělat. Jelikož jde o nekrolog časopisu, hlavní smutná otázka, kterou si čtenář musí klást, přeci jen zní, proč tedy vlastně Naše společnost zaniká? Nad touto otázkou bychom se v závěru rádi krátce a spíše v obecnosti zamysleli. Přesnější odpověď by jistě bylo možné formulovat různě. Všechny odpovědi by nicméně měly jednoho společného jmenovatele: politiku vědy.

Poslední dekáda v akademickém prostředí ČR dovršila porevoluční generační obměnu. Změnil se přístup k dělání vědy jak ve vědě samotné, tak ze strany státní administrativy, která vědu financuje. Trvale se zvyšuje význam digitálních technologií komunikačně propojujících globální svět vědy a vědeckých komunit. Česká politika vědy je součástí těchto globálních trendů a někdy více, někdy méně úspěšně je přenáší do našeho národního prostředí. Produkce odborných časopisů v oblasti sociálních i humanitních věd v ČR se pod vlivem proměňujících se měřítek hodnocení vědy neustále přizpůsobuje vzrůstajícím požadavkům na internacionalizaci vědecké komunikace a výzkumu.

Nelze příliš zpochybnit, že celkový trend oceňující mezinárodně relevantní výzkum je správ- ný. Ve svých důsledcích zvyšuje šance, že se také český výzkum v oblasti sociálních a humanitních věd stane v mezinárodním srovnání více konkurenceschopným. Proměňujícím se měřítkům hodnocení výsledků vědecké práce se přizpůsobují také publikační strategie autorek a autorů, kteří stále častěji zaměřují své úsilí na publikace v zahraničních časopisech a obecně na publikace v angličtině. To jistě zaznamenávají redakce všech odborných periodik. Na druhou stranu je nesmírně důležité zmínit, že v posledních letech zesílily rovněž podpora a rozvoj aplikovaného sociálněvědního výzkumu, kde se kritéria úspěchu výrazně odchylují od kritérií směrodatných pro výzkum základní. Výzkumné aktivity tu vyúsťují do intervencí do sociálního dění, které často mají spíše národní než mezinárodní charakter.

Jak to vše souvisí s osudem časopisu Naše společnost?

Daní za internacionalizaci výzkumu je, že lokálněji orientovaná recenzovaná periodika, jakým byla také Naše společnost, se vlivem okolností dostávají pod tlak na přehodnocení své funkce pro vědeckou komunitu. To klade nemalé nároky na redakce recenzovaných časopisů, které musejí hledat cesty k mezinárodnímu zviditelnění svého periodika, k zařazení anglicky psaných článků a nejlépe celých čísel časopisu, k celkovému pozvednutí publikačních standardů. Předpokladem přežití je osobní nasazení členů redakce a také dostatečné finanční zdroje pro realizaci inovací. Tak nejčastěji vypadá krkolomná stezka, která vede k zařazení časopisu do mezinárodních databází Scopus nebo případně Web of Science (tato druhá si ovšem v ČR udržuje punc exkluzivity). Zahrnutí do databáze zvyšuje atraktivnost časopisu v očích autorek a autorů – tedy také šance na to, že do redakce časopisu dorazí dostatečný počet kvalitních statí k recenzi. Naproti tomu pouhé „recenzované časopisy“, nezařazené do databází, se vlivem bodového hodnocení a kvantitativních hledisek, která v poslední dekádě měla silný vliv na hodnocení vědy v ČR, dostávají do konkurenčně nevýhodného postavení.

Časopisu Naše společnost se stín pouhého recenzovaného časopisu nepodařilo překročit. Žádosti o zařazení do databáze Scopus, které redaktoři časopisu podali v letech 2015 a 2018, bohužel nepřinesly kýžený výsledek. V redakci jsme si museli realisticky přiznat, že vynakládat další úsilí na pokračování časopisu nedává dobrý smysl.

Po časopisu Data a výzkum zmizí z regálů knihoven další český sociálněvědní časopis. Byl to časopis, jehož texty přispívaly převážně do naší národní, nikoli mezinárodní debaty. Tady ale během let plnil smysluplné funkce. Představoval alternativu k prestižnějším časopisům. Dával prostor mladým a začínajícím autorům. Umožňoval publikaci přínosných přehledových statí. Uměl mnohá odborná témata srozumitelně zprostředkovat čtenářům z laické veřejnosti. Celkově napomáhal zviditelňovat sociálněvědní perspektivu a udržovat její pestrobarevnost. Zdá se, jako by poptávka po těchto funkcích v současném systému vědy v ČR klesala. Nechť si každý čtenář sám odpoví na otázku, zda je to tak správně, nebo ne.

Děkujeme všem, kdo v průběhu let zachovali Naší společnosti přízeň.

Martin Ďurďovič, Martin Vávra, Jana Vitíková

• Celá tisková zpráva ke stažení zde: 2020-01_naše-společnost-1.pdf