Téma mezinárodní migrace se v poslední době zdá být aktuální jako nikdy dřív. Toto diskutabilní a občas i problematické vyjádření prohlášeného práva člověka svobodně se rozhodnout o tom, kde chce žít, se stává ještě populárnější v době technického pokroku a modernizace. Větší dostupnost cestování, lákavé obrázky dalekých neznámých krajů v médiích, nerovnoměrnost ekonomického rozvoje různých zemí a částí světa, politické problémy a etnické konflikty vytlačují lidi z jejich rodných zemí a lákají je stěhovat se jinam.
Většina přistěhovalců ve světě stejně jako v ČR se skládá z ekonomicky aktivních aktérů tzv. cirkulační pracovní migrace, tj. fenoménu přetrvávajícího dočasného stěhování za účelem zvýšení vlastního ekonomického statusu nebo ekonomického statusu své rodiny v mateřské zemi. Podle některých teorií cirkulační migrace je fází dlouhodobějšího procesu, během kterého intenzita vztahu se zdrojovou zemí postupně klesá a jedinec se jednou navždy usazuje v cílové zemi.
Migranti, kteří se rozhodli natrvalo usadit v určité zemi, ať již po přímém, jednorázovém přestěhování, nebo po dlouhodobější cirkulaci, čeká složitý proces adaptace na nové podmínky v majoritní společnosti. Nově příchozí migranti se často nacházejí v napětí spojeném se změnou prostředí, jazykovou a kulturní bariérou, nebo jsou dokonce znevýhodněni na trhu práce. Jejich adaptace je na jednu stranu ovlivněna samotnými psychologickými charakteristikami jednotlivců a blízkostí minoritní-imigrované a většinové populace, na druhou stranu také imigrační politikou cílové země a přístupem majority k imigrantům.
Existují různé modely adaptace migrantů do majoritní společnosti od úplné naturalizace a postupného získávání občanství po absolutní vyloučení, sociální či ekonomickou marginalizaci a formování tzv. trvalých etnických enkláv. Tolerance vůči migrantům je spojena nejen se souhlasem s pobytem cizinců na území mateřské země, ale také s přijímáním základních principů multikulturality založené na vzájemném respektu a rovnoprávnosti všech lidí bez ohledu na etnickou, rasovou nebo národnostní příslušnost. Základem multikulturní společnosti není pouhé přijetí a následná asimilace migrantů do většinové populace, ale spíše jejich integrace do kulturního a sociálního života majority a umožnění migrantům udržovat prvky vlastní kultury.
Od roku 1989 se Česká republika musí vyrovnávat s masovými migračními toky. Podle statistik Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ministerstva vnitra ČR ke konci roku 2001 na území ČR pobývalo něco více než 200 tisíc cizinců, kteří vlastnili povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu. To znamená, že problémy mezietnické tolerance a adaptace do nového prostředí se pravděpodobně bezprostředně týkají 2 % populace této země . Tento podíl, ačkoli se nezdá být pro celkovou populaci příliš významný, se postupně zvyšuje a pomalu se přibližuje statistikám vyspělých západoevropských zemí. Česká veřejnost si pochopitelně nemůže nevšimnout zintenzivnění migračních pohybů, které se odehrávají v jejich zemi, a s tím spojeného nárůstu přistěhovalců. Je celkem jasné, že názory více konzervativních společností budou déle trvat na zachování národnostní jednoty, a tudíž budou tyto společnosti méně tolerantní vůči přistěhovalcům, kteří dosavadní stav narušují.Postoje českého obyvatelstva k představitelům národnostních menšin, se kterými kontinuálně žijí, je o něco kladnější než k nově přicházejícím cizincům . Národnostní menšiny, které si „vybojovaly“ právo na „zvláštní zacházení“ a udržení vlastní kultury (až na některé výjimky) poměrně dobře zapadají do života většinové populace, umějí se sdružovat a hájit vlastní zájmy. Nově přicházející migranti jsou na tom mnohem hůře; musí se vyrovnat se změnou prostředí a také s tím, že v majoritní populaci budou ještě dlouho označovaní jako „cizinci“.
- Celá tisková zpráva ke stažení zde: 100018s_Cizinci v CR.pdf
