Česká republika má v důsledku historicko-sociálních faktorů ve své populaci zastoupeny národnostní menšiny. V demokratickém státě musí mít všechny menšiny zajištěna stejná práva a možnost rozvíjet vlastní kulturní identitu jako většinová společnost. Smysl zjišťování etnického složení tkví v nutnosti zmapovat, kde a pro koho je třeba vyvíjet nějaká opatření, především ve sféře vzdělávání a sociálních služeb.
Některá práva národnostních menšin se přímo odvíjejí od četnosti příslušníků národnosti zjištěné při sčítání lidu (např. zřízení výboru pro národnostní menšiny, realizace práva na vícejazyčné názvy a označení obce, ulic nebo budov státních orgánů, práva na vzdělávání v jazyce národnostní menšiny apod.).
Po ukončení první světové války v roce 1918 byla samostatná Republika československá formálně koncipována jako národní stát Čechů a Slováků, avšak fakticky se vždy počítalo s existencí národnostních menšin. Republika převzala povinnost zajistit svým národnostním menšinám jejich přirozený kulturní rozvoj, což bylo zakotveno jak v mírových smlouvách, tak ve vnitrostátním zákonodárství (Srb 1990). V současnosti, kdy se Česká republika začlenila do Evropské unie, musí splňovat všechna kritéria běžná ve vyspělých zemích i v oblasti národnostní politiky.
Jednoznačné definování pojmu národnost je složité. Giddens popisuje etnicitu jako „kulturní hodnoty a normy, které odlišují členy určité skupiny od jiných lidí“ (Giddens 1999). Etnickou skupinu tvoří členové vědomě sdílející pocit společné a zároveň externě diferencující kulturní identity. Právě vědomí příslušnosti k určitému národu zdůrazňuje také Ortega y Gasset (1993). Obecně je za „národnost považována příslušnost k určitému národu, přičemž národ chápeme jako společenství, na jehož utváření mají největší vliv společné dějiny, společná kultura a společné území“ (Velký sociologický slovník 1996).
Při podrobnějším pohledu je podle Velkého sociologického slovníku národ definován jako třídimenzionální pojem, kdy se jednotlivé národy vymezují třemi aspekty – kulturně, politicky a psychologicky:
1) kulturní identifikací je nejčastěji společný jazyk (hlavně v Evropě a ve větší části Asie), společné náboženství (Blízký východ) nebo společná dějinná zkušenost (hlavně Amerika a částečně i Afrika);
2) politická existence národa je dána buď vlastním státem nebo federativním či autonomním statusem v rámci vícenárodnostního státu;
3) psychologický rozměr spočívá v subjektivním vědomí jednotlivců o jejich příslušnosti k danému národu.
- Celá tisková zpráva ke stažení zde: 100023s_Samanova-narodnost.pdf
