Postavení hlavy státu má v každém demokratickém systému specifický význam i různorodé mocenské a konstituční ukotvení. Je institucionálním i symbolickým vyjádřením suverenity státu, jeho „jednoty v různosti“ v kontextu pluralitní demokracie. Koncepční řešení jsou v rámci moderní demokratické ústavnosti velmi rozmanitá: v některých státech je hlava státu pouze symbolem ústavnosti a její pravomoci jsou buď zcela formální (Velká Británie), nebo velmi omezené (Spolková republika Německo, Rakousko).
Za dané situace se zpravidla jiný orgán (premiér, kancléř) než hlava státu stává rozhodujícím ústavněmocenským reprezentantem státu. Naproti tomu v jiných zemích symbolické a ústavněmocenské vyjádření ústavnosti splývá v jedno – typickým modelem, kdy hlava státu je symbolem jednoty státu a zároveň nesmírně ústavně a mocensky silnou institucí, je prezidentský systém Spojených států (Blahož, Balaš, Klíma: 91-104). V ústavní a politické praxi moderních demokracií tedy existuje pestrá a velmi variabilní škála ústavních schémat, která oscilují na kontinuu mezi hlavou státu coby suverénem exekutivy (prezidentský systém) na jednom pólu a hlavou státu, jíž přísluší prakticky výhradně ceremoniální role bez jakýchkoliv arbitrárních funkcí, na pólu opačném.
Přestože je Česká republika z ústavněprávního hlediska klasickou parlamentní demokracií a nikoli prezidentskou (či tzv. poloprezidentskou), současně na bázi Ústavy přiznává prezidentovi rozsáhlou imunitu a významná práva (zejména silné jmenovací pravomoci) prakticky vůči všem složkám mocenského systému. Prezident tedy rozhodně není jen formální hlavou státu a pouze jeho formálním reprezentantem. ČR je tedy parlamentní republikou, ovšem s významným postavením prezidenta republiky, jenž je nepřímo (parlamentem) voleným ústavním činitelem s velmi specifickým postavením a posláním. Role prezidenta je koncipována podle modelu parlamentní republiky, z něhož vychází i systematické zařazení úřadu prezidenta jako součásti výkonné moci, nicméně je také orgánem sui genesis, tedy jakýmsi prostředníkem mezi mocemi a pomocníkem při řešení krizových situací (Gerloch, Hřebejk, Zoubek: 305 - 306).
Konstrukci českého parlamentního režimu odpovídá způsob volby prezidenta a jeho ústavní postavení. Prezident republiky (čl. 54 – čl. 66) je hlavou státu volenou Parlamentem a není mu z výkonu své funkce odpovědný a tudíž jím odvolatelný. Jeho neodpovědnost z výkonu úřadu je spojena s nezbytností kontrasignace (předsedou vlády nebo jím pověřeného člena vlády) jeho rozhodnutí. Relativně silná ústavní role české hlavy státu ovšem vyplývá také z jistých „autokratických“ principů zakotvených v Ústavě, kdy v některých oblastech není vázán na jiný ústavní subjekt, tj. ke svým rozhodnutím kontrasignaci nepotřebuje (jmenování funkcionářů České národní banky). Neodvolatelnost prezidenta kombinovaná s některými nikoli nevýznamnými pravomocemi (právo jmenovat vládu a za jistých okolností rozpouštět poslaneckou sněmovnu) je i klíč k pochopení smyslu jeho zvláštní ústavní a politické role: měl by být prostředníkem či garantem kontinuity státní moci, a tudíž i představitelem identity a integrity státu, tedy určitou konstantou ústavního a politického systému.
Obecně je třeba konstatovat, že prezident jakožto hlava státu je v našem ústavním pořádku institutem konvenčním, opírajícím se o silnou masarykovskou tradici, přímo spojenou se vznikem samostatného státu Čechů a Slováků v r. 1918. Funkce prezidenta je do dnešních dnů národem tradičně vnímána s úctou a není pochyb, že jeho osobnost by měla být – a takto je také veřejným míněním do značné míry reflektována - jistým přirozeným svorníkem společnosti. V dané souvislosti není překvapivé, že prezident republiky je v polistopadových dějinách dlouhodobě nejdůvěryhodnější ústavní institucí (pro ilustraci připomeňme, že v posledním roce a půl hlavě státu pravidelně vyjadřují důvěru bezmála tři čtvrtiny oslovených občanů).
Úloha prezidenta při tvorbě a zachovávání politické stability, při komunikaci mezi parlamentními politickými stranami či při utváření občanské společnosti je nezastupitelná a zároveň mimořádná, takže se dokonce v mnoha směrech vyrovná jeho ústavním pravomocem. Jeho pozice tak nezávisí pouze a výlučně na ústavních článcích (či způsobu jeho volby). I v podmínkách parlamentního režimu dokáže prezident na základě politické situace v zemi (stranického systému, rozložení politických sil v parlamentu), historicko-společenských okolností, ale také osobností a charismatem, politickým talentem apod. výrazně ovlivnit své postavení. Prezident tak může za určité konstelace v českém politickém systému hrát důležitější roli, než jaká vyplývá z pouhé litery ústavních článků.
- Celá tisková zpráva ke stažení zde: 100025s_Kunstat-prezident.pdf
