„Orální historie? Co je to za podivné slovní spojení?“, zeptají se možná někteří. „Jaká že historie? Orální? Snad, proboha, nemá něco společného se sexuálními praktikami…??!!“, řeknou další. A jiní jim odpoví: „Ale ne, je to přeci jasné. To je práce s pamětníky, kterou my už dávno známe…“ „A kde se tu onen zvláštní druh historie vzal?“, zní otázka doprovázená komentářem „… že je Oral History souslovím pocházejícím z angličtiny? A tak, zase tedy nějaká novinka ze zahraničí.
No to je nám podobné, stále se podřizovat cizím vzorům a maskovat to úslovím, že jdeme s dobou…“.“ Takovéto i mnohé jiné formy rozmanitějších reakcí můžete zaznamenat mezi lidmi v českých zemích, pokud přijde řeč na orální historii. Tomuto pojmu velmi těžko definovatelnému, mnohými zatracovanému a jinými naopak s velkými nadějemi vzývanému, bude ve velmi širokém kontextu věnována pozornost v následujícím pojednání.1 První část bude věnována obecným aspektům jejího vývoje od minulosti k současnosti, v části druhé bude upřena pozornost na postavení orální historie na pomezí společenských a humanitních věd a část závěrečná by se pozastavila u otázky, jak se metoda vyvíjela v českých zemích, jaká specifika s sebou přináší zpracování českých soudobých dějin a které aktivity spojené s orální historií je na tomto poli možné vysledovat. Nyní však již přikročme k „dějství prvnímu“ a vydejme se „k pramenům“ historie tak zvané orální.
- Celá tisková zpráva ke stažení zde: 100055s_mucke-historie.pdf
