Součástí dubnového šetření CVVM byla i otázka mapující, jak občané vnímají čtyři dlouhodobě nejsilnější politické strany a Stranu zelených. Vybrali jsme několik kritérií, která reprezentovala nejen konkrétní programové aspekty, ale i obecné charakteristiky působení stran na politické scéně.

Respondenti se v hodnocení politických stran shodovali zejména u výroku „stará se jen o získání moci“ – kladně odpovědělo v případě parlamentních stran 60 až 72 % dotázaných, v případě Strany zelených to bylo 46 %.

CVVM Sociologického ústavu AV ČR v dubnovém šetření zjišťovalo, zda dotázaní důvěřují vybraným politikům (viz tabulky 1 a 2). Předložený seznam obsahoval jména pětadvaceti čelných představitelů stran zastoupených v Poslanecké sněmovně. Tentokrát byli do výzkumu zařazeni také volební lídři stran, které se alespoň minimálně vyskytují ve výzkumech stranických preferencí.

V dubnu 2006 jsme zaznamenali nárůst důvěry občanů téměř ke všem sledovaným ústavním institucím. Nejdůvěryhodnější ústavní institucí je stále prezident České republiky, kterému v současnosti důvěřují bezmála tři čtvrtiny českých občanů (73 %). Relativně vysoký podíl důvěřujících zaznamenala rovněž vláda, které v dubnu 2006 vyjádřilo důvěru 44 % oslovených.

Všem respondentům s volebním právem byla položena otevřená otázka (tj. bez použití seznamu politických stran) mapující, kterou stranu by dotázaní volili za předpokladu, že by se příští týden konaly volby do Poslanecké sněmovny (Otázka: „Představte si, že by příští týden byly volby do Poslanecké sněmovny. Pokud byste k volbám šel, kterou stranu byste volil?“). Strukturu získaných odpovědí přináší přehled v tabulce.

Hospodářskou úroveň České republiky v současnosti vnímá pozitivně 72 % občanů, z toho 3 % ji hodnotí velmi dobře a 69 % spíše dobře. Kriticky se k ní naopak staví 27 % Čechů, když 25 % ji hodnotí spíše špatně a 2 % velmi špatně. V žebříčku deseti vybraných států se ČR podle výše podílu příznivého hodnocení zařadila za Německo a Rakousko na třetí místo před všemi postsocialistickými státy.

V české společnosti je rozšířený názor o potřebnosti reforem v různých oblastech. Nejsilnější je v oblasti bydlení a zdravotnictví, avšak převládající rovněž v oblasti důchodů, sociálních dávek a daní: 65-70% dotázaných se přiklonilo v březnovém šetření k názoru, že Česká republika potřebuje v uvedených oblastech zásadní reformy. V odpovědích na konkrétní záležitosti však převládá důraz na posílení sociálních opatření.

Oblast bytové politiky spadá mezi oblasti, se kterou není většina dotázaných spokojena, a která, dle většinového názoru, potřebuje zásadní reformu.

Mírná většina respondentů nepovažuje existenci dvojích cen nájemného (regulovaného a tržního nájemného) pro srovnatelné byty za správné; zejména pak vlastníci rodinných domů, dotázaní bez vlastního bydlení a nájemníci hradící tržní nájemné.

Dvě třetiny respondentů vyjadřují nespokojenost se stavem českého zdravotnictví. Za nejproblematičtější považuje česká veřejnost zejména financování veřejného zdravotnictví, hospodaření v oblasti léků a fungování pojišťoven. Vnímání problémů v jednotlivých oblastech zdravotnictví souvisí s životní úrovní. Potřebu reformy resortu deklarují více než 4/5 dotázaných.

Veřejnost je s českým základním a středním školstvím spíše spokojena. Podíl respondentů, kteří se o vzdělávání nezajímají, roste s rostoucím věkem. V oblasti základního a středního školství necítí většina občanů potřebu reforem. Pro reformu se vyjádřilo pouze 36 % respondentů, přičemž vnímání potřeby reforem se nelišilo v závislosti na věku, vzdělání ani politické příslušnosti.

Situace vysokého školství a jeho reforma zejména v oblasti financování je námětem (nejen) politických diskusí. Na rozdíl od diskusí a námětů jsme se však reálné reformy zatím nedočkali. A co si o situaci v českém školství myslí samotní občané? Shrneme-li poznatky o českém vysokém školství, lze konstatovat následující. Přestože mezinárodní srovnání publikovaná například OECD nebo Světovou bankou ukazují, že ČR paří k zemím s nejmenším podílem vysokoškoláků v dospělé populaci a s nejnižším podílem vstupujících na vysoké školy z příslušné věkové skupiny, většina dotázaných se domnívá, že šanci studovat na vysoké škole má u nás dostatečné množství lidí.