Časopis - Archiv

Letos uplynulo šedesát let od konce druhé světové války a od osvobození naší země od německé okupace. V souvislosti s tímto výročím se konala celá řada akcí a objevilo se mnoho článků nebo televizních či rozhlasových pořadů, které připomínaly a rozebíraly události z jejího průběhu, klíčové vojenské operace, protifašistický odboj apod. Jak ale v současnosti s odstupem šesti desetiletí toto těžké období dějin, které mj.

Česká republika má v důsledku historicko-sociálních faktorů ve své populaci zastoupeny národnostní menšiny. V demokratickém státě musí mít všechny menšiny zajištěna stejná práva a možnost rozvíjet vlastní kulturní identitu jako většinová společnost. Smysl zjišťování etnického složení tkví v nutnosti zmapovat, kde a pro koho je třeba vyvíjet nějaká opatření, především ve sféře vzdělávání a sociálních služeb.

Prvotním empirickým podkladem této studie (a odrazovým můstkem pro analýzu dalších, doplňujících dat, jakož i pro snahu o širší interpretaci a hypotetická zobecnění) jsou výsledky šetření veřejného mínění obyvatelstva, který Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR uskutečnilo 17. – 24. ledna 2005. Dotázán byl soubor 1037 obyvatel starších 15 let, z toho podsoubor 813 oprávněných k volební účasti v krajských volbách.

Postavení hlavy státu má v každém demokratickém systému specifický význam i různorodé mocenské a konstituční ukotvení. Je institucionálním i symbolickým vyjádřením suverenity státu, jeho „jednoty v různosti“ v kontextu pluralitní demokracie. Koncepční řešení jsou v rámci moderní demokratické ústavnosti velmi rozmanitá: v některých státech je hlava státu pouze symbolem ústavnosti a její pravomoci jsou buď zcela formální (Velká Británie), nebo velmi omezené (Spolková republika Německo, Rakousko).

K zajímavým otázkám, které bezprostředně souvisejí s problematikou práce a nepřímo i s dalšími tematickými okruhy, jako jsou například hodnotové orientace či modernizace, patří prestiž povolání z pohledu veřejnosti. Na konci minulého roku se prestiži povolání věnovalo i jedno z kontinuálních šetření Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, ve kterém respondenti hodnotili dvacet šest vybraných profesí na škále od 1 do 99 podle jejich prestiže.

Hospoda je pojmem, pod kterým si dokáže něco konkrétního vybavit snad každý, kdo kdy strávil alespoň nějaký čas na území České republiky. Ve skutečnosti se za ním pochopitelně skrývají pohostinská zařízení nejrůznějších druhů, zatímco jiná se naopak k tomuto označení nehlásí, i když by mohla. Stejně tak se více či méně liší i představy jednotlivých lidí o tom, co přesně česká hospoda je.

Česká republika se 1. května 2004 stala plnoprávným členem Evropské unie. Současně s ní uskutečnilo stejný krok dalších 9 států a Evropská unie se tak rozšířila na stávajících 25 členských zemí. V současné době se uvažuje o dalším pokračování procesu evropské integrace – smlouvu o přistoupení již podepsalo Bulharsko a Rumunsko. O vstupu naší země rozhodovali občané v referendu, které proběhlo v červnu 2003 a obyvatelé České republiky v něm vyjadřovali souhlas či nesouhlas s otázkou: „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika stala podle smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii členským státem Evropské unie?“ Ve zmíněném referendu se k položené otázce vyslovila nadpoloviční většina českých voličů (55 %) a v jejích názorech výrazně převážil souhlas s členstvím nad nesouhlasem.

Druhé číslo druhého ročníku časopisu naše společnost, který vydává Sociologický ústav AV ČR.

V mezinárodní spolupráci na bázi CEORG již několik let probíhají paralelně v České republice, Maďarsku a Polsku, k nimž se příležitostně připojují i další státy střední, východní či jihovýchodní Evropy, srovnatelné výzkumy veřejného mínění na řadu rozličných témat. K více či méně pravidelně opakovaným šetřením, která se v tomto rámci uskutečňují, patří i několik otázek týkajících se ekonomické situace země a materiálních životních podmínek domácností.

Pro Českou republiku bylo po celé období po druhé světové válce až do začátku devadesátých let charakteristické, že plánované rodičovství bylo redukováno na umělá přerušení těhotenství (UPT), tedy na antikoncepci ex-post. V době nejvyšší potratovosti, v druhé polovině osmdesátých let, skončila téměř polovina těhotenství indukovaným (uměle vyvolaným) potratem.

Bezkonfliktní provázaní pracovního a rodinného života představuje v současné české společnosti ideál, kterého se snaží dosáhnout snad všichni rodiče. Věnovat se práci i rodině zároveň je jistě složité, a tak každý rodič stojí před otázkou, jak rozdělit svou pozornost a svůj čas. Ať už si tento rozhodovací proces probíhá vědomě či spíše intuitivně, rodiče nakonec musí najít určitý kompromis mezi pracovní a rodinnou sférou.

Centrum pro výzkum veřejného mínění pravidelně pokládá několikrát do roka otázky týkající se životního prostředí. Část je zaměřena na chování samotných respondentů a jejich domácností, nakolik se sami snaží životnímu prostředí prospívat a zda se vůbec domnívají, že taková snaha může mít nějaký smysl. Jiné otázky se naopak věnují hodnocení činnosti různých institucí v oblasti ochrany životního prostředí a obecně chování firem, občanů a legislativě.

Nebudeme, myslím, daleko od pravdy s domněnkou, že pro většinu pracovníků podílejících se na nějakém sociálním výzkumu je období terénního sběru dat jakousi nevítanou přestávkou mezi dvěma důležitými dějstvími: přípravou a vyhodnocením. Jako by se v této chvíli jejich práce zastavila, jako by se rozbouřená horská řeka aktuálního výzkumu najednou schovala kamsi do skal a podzemních jeskyní, aby se až po nějakém čase znovu poklidně ševelící vynořila kdesi dole v údolí.

Motivační zázemí preferencí stran a kritéria volebního aktu jsou velmi mnohovrstevnatou a obtížně uchopitelnou veličinou, jíž nelze izolovat od celého procesu, ve kterém probíhá formování názorů. Pochopení či interpretace zákonitostí reálného volebního chování je tudíž nesmírně komplexním a vícefaktorovým problémem. Politické názory jednotlivců se v zásadě odvozují z identifikací s rozmanitými konkrétními a/nebo referenčními skupinami jako jsou rodina, vnitřně homogenní pracovní, náboženské, etnické skupiny a – v neposlední řadě – stranické a třídní kolektivity.

Témata z oblasti světové politiky se v sociologických šetřeních či průzkumech veřejného mínění neobjevují příliš často, ačkoli jejich výsledky bývají poměrně zajímavé a často se setkávají se značným zájmem a ohlasem médií i veřejnosti. Centrum pro výzkum veřejného mínění se v rámci svých možností pokouší alespoň občas do svých kontinuálních šetření zařazovat otázky z této oblasti.

Výsledky voleb do Evropského parlamentu v České republice byly jak pro stranické aktéry, tak pro pozorovatele a studenty politiky překvapením, a to jak z hlediska volební účasti, tak z hlediska zisků některých politických stran. Předvolební průzkumy naznačovaly, že by se volební účast měla blížit čtyřiceti procentům, nicméně málokdo očekával účast ve výši 28 %.

Neziskové organizace jsou nejen důležitou součástí moderní společnosti, ale také jedním z klíčových institucionalizovaných aktérů zprostředkování zájmů. V tomto článku se zaměříme především na fungování třetího sektoru a na občanskou participaci u nás. Občanskou participaci chápeme jako zapojení občanů ve veřejné sféře, odděleně (nikoli však nezávisle) jak od státu, tak od ekonomické sféry, a v jejímž rámci občané artikulují, organizují a prosazují své zájmy.

V lednu roku 2003 uskutečnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění šetření, které bylo mimo jiné zaměřeno na rodinu a rodinný život. Náš příspěvek se věnuje otázkám týkajícím se zakládání rodiny, zejména časování různých událostí, a dále postojům dotázaných k některým kontroverzním otázkám partnerských vztahů. Tyto názory dobře dokumentují otevřenost nebo naopak konzervativnost respondentů.

Nedávno jsme si v referendu odhlasovali vstup naší země do Evropské unie. Součástí naší smlouvy o přistoupení, se kterou jsme tímto krokem vyslovili souhlas, jsou i jistá přechodná období, která se mimo jiné týkají tzv. volného pohybu pracovníků. Ve státech, které toto přechodné období uplatní, budou tak moci čeští občané pracovat jako dosud jen na základě pracovního povolení.

Druhé dvojčílo bulletinu Naše společnost bylo vydáno v zimě 2003 a přináší dalších devět článků řazených v rubrikách Aktuality, Teorie pro všechny, Souvislosti a Z archívu. Bulletin se snaží seznamovat širokou veřejnost s výsledky výzkumů veřejného mínění, zaměřuje se na Českou republiku a současnost, rádi však podle možností přineseme také zajímavosti odjinud a z bližší či vzdálenější historie.

Jednou ze součástí lidské kultury je bezesporu kultura vaření. Tradiční kuchyně se odlišuje region od regionu, používání jednotlivých surovin bylo v minulosti významně spjaté nejen s klimatickými podmínkami a jejich postupnou změnou, ale také s lidskou činností - rozvojem obchodu (zámořské cesty), objevy nových technologií vaření (uzavření ohniště).

Klíčovým (a z hlediska mediálního diskursu zároveň nejvděčnějším) indikátorem politických nálad ve veřejném mínění jsou bezesporu stranické preference. Z jakého důvodu právě tato „popularita“ stran stojí ve středu pozornosti laické i odborné veřejnosti? Aniž bychom zabředávali do teoretických výčtů funkčních katalogů politických stran, je neoddiskutovatelné, že strany představují – vedle zákonodárných sborů, vlády, byrokracie – hlavní strukturální složku politického systému a vytvářejí jeho institucionální a vztahové prostředí: Patří mezi formální organizace, jejichž prostřednictvím se přijímají autoritativní – tj.

České politické strany existují již více než jedno desetiletí a jejich pozice v politickém systému se zdá být stabilní. Jejich pozice bývá málokdy zpochybňována, a když už, tak je nabízeno řešení pouze zdánlivě nepodobné politickým stranám. Tak tomu bylo například v případě občanské iniciativy Děkujeme, odejděte, jejíž někteří představitelé po úspěchu iniciativy u veřejnosti uvažovali o její transformaci v politickou stranu.

V tomto článku se nebudeme zabývat veřejným míněním jako společenským jevem. Otázek o tom, co to veřejné mínění je, kdo je jeho nositelem, co je jeho obsahem, jak se projevuje…, bylo v minulosti vysloveno mnoho a jak se zdá, uspokojivě vyřešeny nejsou dodnes.

„Veřejné mínění je mínění veřejnosti“, mohla by znít triviální a nejsnáze nalezitelná definice. Problém jí však pochopitelně zdaleka vyřešen není: Co je to "veřejnost?" Kdo ji tvoří? Patří do veřejnosti všichni lidé, nebo jen někteří? A případně kteří? A není to náhodou úplně jinak? Nejsou veřejným míněním spíše názory a myšlenky, které jsou veřejně vysloveny, ať už je vyslovuje a poslouchá kdokoli? A co potom znamená "veřejně vysloveny"? Jde o publikaci v médiích, hádku o politice v hospodě, nebo i o výměnu názorů mezi manželi? Do takovýchto problémů a definic kruhem se na poli úvah o veřejném mínění dostáváme velice snadno a prozatím z nich zřejmě nebylo nalezeno jednoznačné východisko.

Aplikováno na podnikatele a soudě alespoň podle výsledků nedávného šetření CVVM, to tak už vypadá.

Zmíněný výzkum, jehož autorem byl Milan Tuček z oddělení Transformace sociální struktury Sociologického ústavu AV ČR, byl založen na porovnávání názorů české populace na velké podnikatele s názory na podnikatele drobné a střední. Tyto názory jsme přitom zjišťovali pomocí rozsáhlé baterie výroků, které popisovaly určité vlastnosti nebo způsoby jednání, přičemž respondenti měli u každého výroku říci, zda jde o věc typickou nebo naopak netypickou pro první i druhou skupinu podnikatelů.